Iaidó
Iaidó (japonsky: 居合道), (čti jako iaidó) je souhrný název pro některé způsoby japonského šermu. V překladu se dá slovo Iaidó zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Způsob použití meče je v iaidó založen na skutečnosti, že již tasení meče z pochvy je bojovou akcí, při které se již útočníkův útok blokuje, odráží či se rovnou eliminuje samotný protivník.
O významu předpony "I Ai" ve slově iaidó: Fráze Tsune Ni ITTE Kyu Ni Awasu znamená "Vždy, co děláte, ať už spíte, jdete, běžíte nebo sedíte (Tsune Ni)" a "Ať jste kdekoliv (ITTE, Iru)" musíte "Být napojeni (Awasu) " (být napojeni na dění kolem sebe, být jeho součástí). I pochází z ITTE a Ai z Awasu a je zkrácené vyjáření a způsob, jak si pamatovat tuto frázi. Dalšími významy awasu 合わす - spojit, sjednotit, stmelit, přizpůsobit, uvést do harmonie. Tím je zcela jasné, v jakém kontextu je zamýšlen význam awasu ve frázi "Tsune Ni ITTE Kyu Ni Awasu". Být spojen se svým okolím (v celek) / sjednotit své chování s okolím / být se svým okolím stmelen v jeden celek / přizpůsobit se svému okolí / být v harmonii se svým okolím.
Provedení technik je jenom jednou částí iaidó, druhou je posilování ducha a charakteru skrz cvičení technik meče, soustředění, způsob dýchání, ovládání těla, boků a tandenu, trpělivosti, udržení si pozornosti, klidu a rozvahy v situacích ohrožení života. Tréninkem a osvojováním iai principů se člověk učí přiměřeně reagovat na situace kolem sebe a tím udržovat rovnováhu ve svém okolí. To vše se pak při usilovném tréninku a vedení od učitelů prolíná do osobnosti cvičence a utváří tak jeho chování v životních situacích.
Cvičenci iaidó cvičí nejdříve techniky iai s dřevěným mečem bokutó s plastovou pochvou a posléze cvičí s mečem na iai iaitó. Je obvyklé používat nejdříve tupou repliku meče mogitó a posléze pokročilejší cvičenci cvičí se skutečným ostrým mečem šinken. Většina technik iai je cvičena jako boj proti imaginárnímu (pomyslnému) nepříteli kasóteki. To umožňuje plné provedení techniky a zase na druhou stranu to vyžaduje velké nároky na představivost cvičence. Proto některé školy rjúha také kladou důraz na cvičení ve dvojicích, kde se simuluje reálný útok, či obrana. V některých rjúha se též používá k pochopení ovládání meče nácvik přesekávání tamešigiri.
Cvičení iaidó
Iaidó se cvičí především formou sestav kata, tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům - jedná se tedy o simulaci boje. Kata jsou vodítkem, jak reagovat na různé situace, kdy mohl být v minulosti samuraj či voják napaden různým počtem útočníků, z různých stran a sám se mohl nacházet v různých pozicích (v sedu, v kleče, ve stoje), v noci - kdy neviděl, v místnosti s trámy, sloupy, nízkými stropy, před dveřmi, v úzském protoru atd. Predevším u korjú jsou techniky zařazené v jednotlivých kata výsledkem mnohých reálných zkušeností z bojových situací.
Součástí většiny kata iaidó jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (nuki), provedení seku (kiricuke), odstranění krve z čepele (čiburi) a uložení meče zpět do pochvy (notó). Rozhodující akcí je samozřejmě tasení a sek (nukicuke a kiricuke), jenž musí být podrobně studovány, ať už ve vztahu k cíli, který májí zasáhnout, směru kterým jsou prováděny či síle, kterou můžeme vynaložit. Důležité při cvičení kata je důraz na načasování a přesnost technik a pohybů, stav maximální pozornosti či bdělosti zanšin, neverbální schopnosti jako je například vyvinutí tlaku na protivníka seme.
Cílem fyzického zvládnutí kata je naučit se lehkosti a přirozenosti v ovládání těla - pohybu těla ve vztahu s ovládáním meče. Efektivní využívání energie těla a psychické ovládání podporuje budování schopnosti vypořádat se s více nepřáteli, nejen se spoléhat na sílu, ale také na techniku a přizpůsobení. Iaidó je používání těla a meče v souladu s cílem přemoci více po sobě jdoucích soupeřů bez suki (otevření k možnému/připuštění možného útoku od soupeře) a bez únavy. ”Tsune ni ITTE kyu ni awasu” - ”Buď napojen na dění kolem sebe kdekoliv a kdykoliv”, i po x hodinách intenzivního tréninku či boje - to je význam známé fráze.
Na vyšších úrovních provádění iaidó, kdy fyzicky-technická stránka ovládání meče je již zvládnutá, se klade důraz na používání kiseme (stlačení energie soupeře) před útokem či reakcí, jehož cílem je odvrátit/stlačit úmysl nebo odhodlání k útoku protivníka či protivníků a tím nemuset použít zbraň. Tato schopnost způsobí v protivníkovi zjištění, že útok nemá smysl a je moudřejší zbraň nepoužít, jelikož se jeho akce obrátí v jeho neprospěch. Tuto schopnost popisuje fráze "Saja no uči de kacu", s překladem "Vítězství v pochvě meče". Skutečným významem je, že "Člověk musí dospět k vítězství před tasením meče".
Vrchol humanistické stránky iaidó popisuje pojem či filozofický princip kacudžinken (meč, který dává život). Ten nahrazuje princip meče, který život bere sacudžintó. Meč se tak v rukou svého držitele stává ze zbraně určené k zabíjení k prostředku budujícího soulad a harmonii. Dle vyjádření senseje Kišimota (jeden z vrcholných představitelů ZNKR iaidó) jde v dnešním pojetí iaidó především o obránu svého prostoru, odkud může být protivník nebezpečný. Cílem je tedy odvrácení protivníkova úmyslu nás napadnout, v horším případě odvrácení již probíhajícího útoku tak, aby protivník tento prostor opustil, nebezpečí pominulo a zároveň, aby došlo k minimální újmě naší nebo protivníka, tak jak je nezbytně nutné k vyřešení situace.
Vznik a původ
V knize "Bugei Ryuha Daijiten" od Watatani Kijoši and Jamada Tadaši, je přisuzováno zpopularizování iai stylu (cílem je zneškodnit soupeře jediným sekem meče a to ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy) boje Hajašizakimu Džinsukemu Minamoto no Šigenobu někdy v šestnáctém století. Avšak, přibližně století před jeho narozením, nechal vzniknout Iizasa Ienao (zakladatel školy boje Tenšin Šóden Katori Šintó rjú) dynamickému umění boje mečem iaidžucu (čte se jako iaidžucu). Tento styl boje historicky vznikal vedle kendžucu, což je způsob boje mečem, kde tasení meče není hlavní bojovou technikou a je předchůdcem dnešního kendó.
Hajašizaki Džinsuke, Iizasa Ienao měli mnoho žáků a následovníků v dalších generacích a na základě jejich zkušeností a jejich výuky vzniklo posléze mnoho různých či podobných stylů a způsobů boje s mečem na základě iai principů.
Výraz iaidžucu začal převažovat přibližně v 17. století a aktuální pojem iaidó je důsledkem obecného trendu (zhumáněním gendai budó) nahrazením přípony džucu za dó v japonských bojových uměních v důsledku zdůraznění jejich filozofických, výchovných či duchovních součástí.
Vývojem do 20. století vzniklo v Japonsku mnoho škol a systémů boje s mečem, které se nazývají korjú (staré školy). Mezi lety 1966 a 2000 japonští mistři iaidó, kteří byli představiteli různých starých škol vytvořili pod záštitou Celojaponské federace Kendó (ZNKR) zjednodušený systém výuky iaidó pojmenovaný jako ZNKR Seitei Iaidó Kata. Jeho cílem je snazší přiblížení iaidó široké veřejnosti a jedná se pouze o jeho základy. Kdo chce poznat iaidó v jeho plné míře, měl by se věnovat studiu korjú.
